pavelKryz-OBRAZY

Malíř Pavel Kříž se narodil 1959 v Praze. Vystudoval malbu v ateliéru profesora Karla Součka na pražské akademii v letech 1978-1984. Z akademie si Kříž odnáší příklon k figurální malbě a k cykličnosti a snad i ovlivnění bývalého člena skupiny 42 směrem ke Křížově současné civilní tématice. Do volné tvorby se promítla také i zkušenost z restaurátorské činnosti, styk s historickou architekturou, odkud přejímá smysl pro řád a dekor. Tyto vlivy se v jeho malbě projevily však spíše v letech před rokem 2000. Základem vší jeho tvorby je vedle kresby smysl pro barvu a plné pochopení malířského vyjadřování.
Od roku 1985 vystavuje Pavel Kříž samostatně (např. Klub čs.spisovatelů, 1985; Ústav makromolekulární chemie ČSAV, 1987), v devadesátých letech zejména v nově vzniklých privátních pražských galeriích s jednoznačně vyprofilovaným výstavním profilem jako byly Galerie Béhémot (1992), Galerie Pecka (1996, 1998, 2005), Galerie Nová síň (1994) a v poslední výstavou toho druhu prezentace v Galerii Václava Špály (2006). Přestože se Pavel Kříž věnuje také kresbě a plastice jeho doménou zůstává malba.
Pokud máme možnost sledovat podoby současné malby, jsme schopni uvědomovat si zdroje, které ovlivňují vždy konkrétní dílo a autora. Zdá se, že v posledních letech sílí v malířství tendence a potřeby vyjadřovat se aktuálními způsoby k otázce prožívání intimity. Francouzský sociolog Henri-Pierre Jeudy klasifikuje dnešní politické eskapády, mediální realityshow a současné banalizování soukromí s cílem vyprovokovat kolektivní emoce a zaplnit prázdnotu veřejného života jako triumf demagogie. Umění jako odraz své doby pracuje s tím, co se mu nabízí a využívá obratně schopnost estetizovat jevy jakkoliv jsou negativní.
K malbě reagující na antagonismy rozevlátosti doby, neukotvenosti individua prostřednictvím výjevů plných nostalgie, účelového osamocení, vzácných okamžiků relaxace v kombinaci s jejich usazováním do jakýchsi střihových záběrů opírajících se o vizualitu filmovou a fotografickou můžeme řadit i malby Pavla Kříže. Kříž si osvojil od roku 2005 techniku malby kombinace akvarelu a akrylu, která přepisuje zvolený výjev jakoby formou fotografického záznamu rozostřeného v několika obrysech prolínajících se v solarizačních závojích. Formálně je malba ale naprosto autonomní, plná jistoty, smyslu pro detail, kompozici.
Od starší volné strategie fantaskní rytmizované malby Pláž z roku 2004, která odkazuje ještě na volnější malířské postupy se chronologicky dostáváme k pracím z roku 2005. Chladnější jemné tóny zelených a šedomodrých transparentních rozmývaných ploch vyznívají rafinovaně (Letná. Pohoda, 2005) v přírodních scénách s figurální stafáží. Zvláštní kategorii představuje skupina maleb, z let 2006-2009, která zčásti formálně ale i obsahově odkazuje na příklady amerického realismu meziválečných a poválečných let, pracujícího s pocity osamělosti a izolace. Malby Pavla Kříže Pauza (2008), V pokoji (2009), nám mohou vybavit malby Edwarda Hoppera (1882-1967) nebo Andrew Wyetha (1917-2009). Jejich nostalgii, melancholickou krásu každodenního života, anonymní postavy v podivných perspektivách a zvláštním osvětlení.
Do jisté míry kalkulativní „plážové malby“ např. Rozhovor (2008) nebo Akt (2008) - další z Křížových sérií připomenou jména Marka Petersona, Daniela Pollery, Erica Fischla. Exotika slunce a moře stává se dnes možná již všední, nicméně zůstává lákavou možností úniku z reality. Atraktivitu tohoto jejího obsahu dobře znají a znali autoři tzv. "american beach painting" či "coastal landscape art". Křížova nahota a erotika prosluněných pláží ale postrádá Fischlovu kontroverznost a neurguje společenskou apatii vůči zvráceným vztahům, vyznívá spíš dokumentaristicky, uvolněně a povzbuzuje vnímání barev. Americká plážová malba je spojována formálně s nejrůznějšími projevy realismu od hyperrealismu po jeho volné svobodnější a osobnější přepisy jako je tomu právě u Pavla Kříže. Je zřejmé, že domáci tradice je dnes v českém umění překračována a současná česká malba má šance se zapojit do mezinárodních kontextů, jako se jí to dobře dařilo již na počátku dvacátého století v probouzejícím se hnutí modernismu.